útočiště - nejsi sám

falešný přítel je horší než tisíc nepřátel, nepřítel nás nezná přítel o nás ví všechno

HP a Zmijozelův dědic

kapitola 22.) Ta která přežila

z minulé kapitoly:
Ti, co zbyli jsou na dně!
Beznaděj vládne na půdě hradu Erisen, většina lidí přišla o rodinu.
Teď mají jen sami sebe a své přátele.
Sourozenci Potterovi využili svojí dědičné moci a ohnivými koulemi zničili zbytek vlkodlaků v čele s Fenrinem Šedohřbetem.
Vzali si zbytek věcí ze všech 4 budov, které se dali ještě využít a domy spálili, aby tak podle starého kouzelnického zvyku vzdali čest těm, co zemřeli v boji!
Po návratu na hrad Erisen zjistili, že všech 10 vyvolených je konečně pohromadě!

Nacházíme se v sídle Fénixova řádu v době útoku:

Křik! Všude se ozýval křik a chaos zaplnil celou tuhle budovu i jejich srdce.Snažili se bránit, ale neměli moc šancí na úspěch, všechna kouzla se neškodně odrážela od vlkodlaků. Skolit normálního vlkodlaka by dalo práci minimálně třem kouzelníkům, ale tito vlkodlaci byli ještě chráněni těmi nejsilnějšími kouzly černé magie! Nymfadora Tonksnová poděšeně vykřikla, když se před ní objevil Fenrin Šedohhřbet.

"S tebe bude dobrý předkrm!"

Prohlásil ledově a začal se k ní nebezpečně přibližovat. Otřásla se, zkoušela všechna kouzla, na která si byla schopna vzpomenout, ale vždy jen pozorovala jak se neškodně odrážely od netvora. Jeho svaly se napjaly, připravoval se ke skoku. Nezbývalo jí nic jiného než utéct. Rozběhla se do bludiště chodeb. Probíhala známými i neznámými místy, až doběhla do dlouhé, roky nepoužívané chodby! Všude byly pavučiny a prach.Uslyšela za sebou dusot tlap.


Rychle se schovala do výklenku za zrezivělým brněním. Potom jen pozorovala jak kolem ní Fenrin a další dva vlkodlaci proběhli. Čekala dokud se chodbou neozývalo jedině hrobové ticho.Z dálky slyšela nářek a křik umírajících přátel.Prohrály, moc dobře to věděla, poslední zbytky všech členů se snažily bránit sídlo, ale marně. Opatrně vyšla ven. Nikde nikdo. Rozběhla se směrem k východu. Jediné cesty ze sídla.Vlkodlaci se pojistili, že nikdo neunikne tím, že zničili všechny krby v domě a nastolili protipřemisťující bariéru.

Už viděla denní světlo z rozbitých dveří, když jí zastoupili cestu další dva vlkodlaci. S výkřikem se rozběhla na druhou stranu! Strnula! I zde byly další dvě bestie.Jedinou formu úniku jí nabízela stará chodba v značném stádiu rozkladu. Neváhala a rychlostí blesku se k ní rozběhla. Celá čtveřice jí následovala, jeden z nich se proměnil zpět do lidské podoby! Poznala v něm Fenrina. Začal po ní metat kletby. Měl velice omezené volby, jen Avada Kedavra a Cruciatus.

Panika jí zachvátila srdce. Vydávala nadlidské výkony. Kolem uší jí proletěl Cruciatus a narazil do postranní skříně, která se nebezpečně zakymácela a poroučela se k zemi! Jen tak tak jí proskočila, než se roztříštila na místě, kde Tonksová před pěti vteřinami stála. Skříň vyřídila jednoho z jejích pronásledovatelů. Nyní už zbývali jen tři. Bez jediného zastavení přeskočili mrtvolu svého druha a hnali se dál. Byli jako stroje, nemysleli jen ničili. Sil jí kvapen ubývalo. Zatočila do levé chodby, úzké tak na jednoho člověka. Dosáhla toho čeho dosáhnou chtěla.Vlkodlak se jí neprotáhl a tím, že se v ní zasekl, jí poskytl trochu času na náskok.

Padala únavou, ale pud sebezáchovy jí nedovolil zpomalit či zastavit. V hlavě měla zmatek. Vůbec nic zde nepoznávala. Najednou pod ní zavrzalo prkno a další. Ona jich ale nedbala a dál pokračovala v tomto "závodě" na život a na smrt. Prkna pod ní už nepřetržitě praskala a začala se prohýbat. Stalo se to,co se stát muselo.S hrozivým výkřikem se pod ní propadla podlaha.Sletěla z patnáctimetrové výšky.Dopad byl velmi tvrdý a ozvalo se zlověstné zapraskání kostí. Potom už se propadla do temného bezvědomí.

Zastavil se na okraji obrovské jámy. Pravděpodobnost, že by se odtamtut dostala živá, byla nulová a tak jen zlostně zaklel, přeměnil se do podoby vlkodlaka a odběhl pryč.

Probudilo ji zvláštní horko. Zatajil se jí dech, když pohlédla vzhůru. Výška, která ji dělila od povrchu nebyla to, co jí vyděsilo. Celý strop téhle prazvláštní katakomby hořel. Hladové plameny olizovaly vše, na co dosáhli. Štiplavý kouř jí pálil v očích.Kdyby si někdy představovala peklo, vypadalo by takhle. Nemohla se postavit na nohy.Měla je obě minimálně dvakrát zlomené.Využila tedy všechny zbývající síly a začala se plazit k místu, kde slyšela proud vody. Čím více se vzdalovala od místa svého pádu, tím mokřejší podlaha byla a tím hůře se jí dýchalo. Dům pomalu mizel v plamenech.

Konečně uviděla svůj cíl. Nestihla se ani radovat, protože jí hořící trám, co dopadl kousek od ní připoměl, že ještě nemá vyhráno.Plazila se tedy dál. Kousíček po kousíčku, milimetr po milimetru. Ani si nevšimla kruhu, do kterého se připlazila. Ten dal ovšem o sobě vědět okamžitě. Sotva se celé její tělo ocitlo uvnitř, tak obvod tohoto portálu (jak v zápětí zjistila) vzplál jasným, zeleno-stříbrným plamenem. Následoval záblesk a ona se teleportovala někam jinam. Poslední, co si pamatovala, byla žena přibližně jejího věku s pomněnkově modrýma očima, které vyděla jen u jediné osoby, Albuse Brumbála!

Poslední komentáře
18.07.2012 05:54:39: Thanks with regard to providing like substantial data. My web page free website
 
Děkuji za návštevu a brzy na schledanou.Bazilda