útočiště - nejsi sám

falešný přítel je horší než tisíc nepřátel, nepřítel nás nezná přítel o nás ví všechno

Bradavické osudy

Rowena Havraspárská (1-3 část)

Příběh jedné ze zakladatelek Bradavic, co víc dodat? No je to malinko drsnější  (na mě) takže si to čtěte na vlastní svědomí a vědomí:)

v hlavních rolích: Rowena Havraspárská, Godrik Nebelvír a Salazar Zmijozel

Rowena Havraspárská - část první - Souboj



Rowena Havraspáská, jedna ze tří dcer elfského krále, seděla na větvi obrovského stromu. Vedle jejích sester Zamfíry a Alarnie byla Rowena nejstarší. To ona měla býti dědičkou trůnu. Rowena měla v oblibě, ačkoliv byla elfkou, všechny poloelfy-pololidi, nám známé jako kouzelníky. Většina elfů kouzelníky pohrdala. Tato nenávist a zášť vůči kouzelníkům byla zakořeněna hluboko v srdcích všech elfů.

Kdysi dávno, když svět byl ještě mladý, chvíli potom, co po mořích připluli elfové, začalo několik ras s temnou podstatou tyranizovat rasy jiné. Když se jejich útoky staly pravidelné, začaly se jim bílé bytosti stavět na odpor. Tak se jednoho dne proti sobě postavily všechny tehdejší národy. Na straně dobra stály: Elfové, lidé, kouzelníci, dračí jezdci, trpaslíci a bílá magická stvoření (griffinové, pegasové, jednorožci atd.). Na straně zla stály: Temní elfové, temní mágové, lidé, saně, skřetové, přeběhlíci a odpadlíci, temná magická stvoření (testrálové, vlkodlaci atd.). Po jejím konci se jí říkalo Bitva dvanácti.

Ačkoliv byly síly vyrovnané, dobro prohrálo. Jeden národ totiž zradil! Kouzelníci v rozhodujícím okamžiku utekli. Zalekli se vlkodlaků, proti kterým nebyli společně s lidmi imuní. Lidé se svými zbraněmi dokázali dobře zacházet, ale kouzlům se neměli jak bránit. Proti kouzlům lidi ochraňovali kouzelníci a lidé na oplátku ochraňovali kouzelníky před ostřím zbraní. I když se lidé dozvěděli o zradě kouzelníků, zůstali a bojovali. Proti kouzlům ovšem neměli šanci, i přes pomoc elfů získala temná strana převahu a dobro tenkrát prohrálo. Na bitevním poli zahynuli spousty bytostí, jak temných, tak bílích. Zlo získalo převahu, alespoň na nějakou dobu.

Od té doby se elfové uchýlili do nekonečných končin lesů a pro ostatní národy přestali existovat. Zhruba před sto lety se elfové znovu zjevili. Jak brzy zjistili, většina kouzelníků moc dobře neovládala svou magii a neuměla s ní zacházet. Důsledky byli většinou tragické a tak moudří elfové vzali věci do svých rukou : vymysleli hůlky a začali přemýšlet o akademii, na které by se vyučovalo ovládání a její použití, odvětví atd..

Po krátké době se vybrali zástupci z lídí, elfů a kouzelníků, aby spolu založily čar a kouzel školu. Za elfy přišla Rowena, za lidi Helga a za kouzelníky Godrik Nebelvír se Salazarem Zmijozelem. A tak ti čtyři založily školu a pojmenovali ji Bradavice. Od založení Bradavic uběhlo již mnoho let, dávno tomu co ve zlém rozešli se se Zmijozelem. Stáří Rowenina otce již pokročilo a bylo na čase, aby nastoupila na trůn. Proto se musela provdat.

Dávno měla vybraného muže i on jí miloval.
Její otec Godrika schvaloval.
Co ovšem stalo se, všechny překvapilo.
Salazar vrátil se, aby usiloval o srdce Rowenino.

Jak pravil dávný zvyk, vyzval Godrika na souboj. V tento den se měli utkat oba soci. Rowena se oblékla do temné tuniky, měla strach o svého milého. Oba zvolili si meče a k boji se schylovalo. Naposledy Rowena přemlouvala Godrika, aby od boje odstoupil. Klidně vezme si Salazara, jen aby si život zachoval.

"Salazarovi, tomu hadovi tě nedám!" Potichu jí pošeptal.

"Ať se stane cokoli, můžu si za to sám, je to moje rozhodnutí!" Pravil pevně Nebelvír. Oči se jí zalily slzami. Opatrně jí je otřel.

"Vždycky budu s tebou, ve tvém srdci. Miluji tě!" Křečovitě ho chytla za rukáv. Jemně se jí vytrhl a ostavil se naproti svému soku.

"Já tebe taky!" Zašeptala. I když jí nemohl slyšet,viděl to napsané v jejích očích.

Poté již skřížili své meče. Výpad, útok, obrat, obrana, stáhnutí a kroužení v kruhu. Výpad, útok, obrat, obrana, stáhnutí a kroužení v kruhu. Tak to šlo půl hodiny a oba soupeře to přestávalo bavit. Vrhli se na sebe jako dvě líté šelmy. Síly byly naprosto vyrovnané, když v tom uslyšel Godrik Rowenin křik.

"Pomóc, pusťte mě!" Zaváhal.

"Je to past!"Zakříčela skutečná Rowena.

Bylo už pozdě. Salazar využil chvilkové nepozornosti. Když se otočil spatřil jen, jak nepřítelům meč proniká do srdce. Zrak se mu začal zamlžovat, v ústech pocítil pachuť krve, padl na kolena, jeho životní síly ho opouštěly. Sotva si uvědomil Rowenino "nééé". Přiběhla k němu. I přez slzy vypadala nádherně. Z posledních sil jí pohladil po vlasech. Smutně se usmála.

"Sbohem!" Zachraptěl a vydechl naposled.

Opatrně vzala jeho tělo do náruče, stejně jako všichni elfové vládla obrovskou silou. Její oči ztratily veškerý jas a veselé jiskřičky, u ní tak časté, nahradil neuvěřitelný smutek. V jejích očích už nebyla duše. Od té doby nežila, jen přežívala.

Rowena Havraspárská - část druhá - Pomsta Salazara Zmijozela


.........Opatrně vzala jeho tělo do náruče, stejně jako všichni elfové vládla obrovskou silou. Její oči ztratily veškerý jas a veselé jiskřičky, u ní tak časté, nahradil neuvěřitelný smutek. V jejích očích už nebyla duše. Od té doby nežila, jen přežívala …..

Pomalu a důstojně kráčela z bojiště. Temná nitka za ní vlála. Vlasy jí čeřil neviditelný vítr, tedy spíše vichřice. Elfský "vítr" odrážel pocity elfa. Stejně jako v Roweně vířili emoce, tak vířil i její "vítr" .

"Vyhrál jsem!" Řekl ledově Zmijozel a nebezpečně se ušklíbl. "Víš co to znamená!" Jediným mávnutím hůlky nechal shořet tělo Godrika Nebelvíra, až jej Rowena stále držela v ruce. Zelené plameny jí ovšem nepopálily.

"Etmalsik ark!" [nikdy nezapomenu] Zvolala a Godrikův popel se proměnil v květy lilií, které rostou jen v elfským městech. Z čista jasna se zvedl vítr, který vzal všechny ty malé kvítky a ve víru se začal točit kolem Roweny. Okvětní lístky jí hladily a utěšovaly. Vítr vysušil její slzy. Potom se ráz větru velmi změnil. Z jemného vánku se stal vichr, co hnal listí a oblázky na Salazara.

"Nech toho!" Křikl, když ho obzvláště velký oblázek trefil do obličeje a zanechal na něm rudý obtisk.

"Godriku?" Zašeptala Rowena hlasem oslabeným pláčem. V tu chvíli se z vichru opět stal vánek a místo odpovědi jí malé kvítky pohladily po vlasech přesně tak jak to dělával Godrik. Znovu se jí z očí spustily slzy. Poslední pohlazení kvítků a už jen pozorovala, jak mizí směrem k nebi. Pak jen uslyšela, jak jí v uších zahvízdal poslední slova. "Sbohem má drahá." Roweně stále znělo v hlavě, když pozorovala, jak vítr utichl. Stejně náhle jako začal i skončil. Přestal existovat stejně jako duše Godrika Nebelvíra opustila zemi. Kvítky již nic nenadnášelo a tak se začali snášet dolů jako zvláštní nádherný sníh. Nemohla od nich odtrhnou oči. Najednou s ní někdo hrubě trhl.

Mrtvým pohledem se otočila na svého vyrušitele. Salazar Zmijozel jí probodával vyzývavým pohledem. "Nikdy si tě nevezmu!" Zasyčela tak, že by se ani on neměl za co stydět. "Vyhrál si podvodem." Dodala a otočila se k odchodu. Chytl jí za ruku a stáhl zpátky. "O tom rozhodnu já!" Zasyčel jí těsně u ucha. Pevně jí chytl a přemístil je. "Pust mě!" Zavrčela a vytrhla se mu. Měla v plánu utéct zpátky k lesu a do bezpečí. Zarazila se, byla jinde! Koukala se na chladné zdi neznámého hradu.

"Kde to jsme?!" Zeptala se hmatatelným strachem v hlase, i když odpověď dávno znala. "U mě doma! Odpověděl jí její únosce sykavě. "Okamžitě mě pusť!" Naježila se. "Nikdo tě nedrží!" Vysmál se jí do obličeje. "Tak jak si se nyní rozhodla!" Zeptal se jí znovu s triumfálním úšklebkem jist si svým vítězstvím Vždy dosáhl toho, čeho chtěl! Jaké bylo tedy jeho překvapení když uslyšel Roweninu odpověď! "Můj názor znáš a nehodlám ho měnit!" Vmetla mu do tváře. "Tak dobrá, řekla sis o to!" Popadl jí za ruku a táhl Rowenu dále do hradu.

"Výzdoba" hradu se Roweně vůbec nelíbila na hrůzostrašných obrazech s výjevy z válek byly potoky krve. Nenáviděla krev. Udělalo se jí nevolno. Její již tak bledá tvář ještě více zbledla. Zavřela oči.

............ Na chvíli si představila, že je doma, že všechno byl jen zlý sen a že se prochází se svým milovaným Godrikem po lese, v korunách stromů znějí ptáci a vítají první sluneční paprsky. Začínalo jaro a z vodních hloubek zněl hlas nymf . Ukazoval jí neznámou rostlinu. "To je pomněnka!" Říkal. "Má barvu jako tvoje oči!".............

Za zasnění jí vytrhl tvrdý náraz. Otevřela oči. Ležela na studené podlaze. Kolem ní nebylo nic kromě něčeho, čemu se při dobré vůli dalo říkat postel a hodiny. Byla ve vězení. Zvedla se a hrdě se podívala na svého únosce a věznitele v jedné osobě Salazara Zmijozela. "Mou odpověď nezměníš!" Vzdorovitě pohodila hlavou, až se jí hnědé lokny svezli do obličeje. Přišel k ní a odhrnul jí je. "Pusť mě!" řekla nebezpečně. ale neposlouchal jí. Začal se k ní naklánět. Najednou si na něco vzpomněla. Rychlostí blesku se mu vytrhla ze sevření, z úkrytu v botě vytáhla dýku, co jí dal Godrik těsně před soubojem. Sekla. Na ostří její zbraně se objevila čerstvá krev.

"Ty mrcho!" Zařval Zmijozel a rukou si tiskl tvář, přes kterou se táhla dlouhá hluboká řezná rána. Upustila nůž. Nenáviděla krev a vůbec jakákoli zranění ač se jednalo o nepřítele. Pozdě si uvědomila, co udělala za chybu. Chybu jejího života. Jeho temně hnědé oči se zlostí zbarvily doruda. Ta jizva mu zůstane navždy. Poháněn vztekem jí neuvěřitelnou silou popadla shodil na zem. Začala po čtyřech couvat z jeho dosahu. Měla strach a měla ho proč mít! Nenávist mu zastřela mysl a Rowenin strach ho ještě posiloval. To slovo mu přišlo samo na jazyk, slovo, které v budoucnosti způsobí mnoho utrpení a bolesti!

"Crucio!" Zahřměl. Ozval se křik. Takovou bolest ještě nezažila. Tělem jí projížděli silné křeče, jako by ji bodali tisíce doruda rozžhavených jehel. Začínala šílet, přišlo jí to jako věčnost, když bolest utichla. Těžce oddychovala, jako by uběhla maraton. Nebylo jí dopřáno klidu. Vzápětí byla odhozena dozadu, kde se svezla po zdi. Vychrchlala trošku krve. Pomalu k ní přišel v ruce tu osudovou dýku. Její tělo ovládl třas. Tu chvíli si užíval. Věděl, že nemá sílu se bránit i ona to věděla. Přiklekl si k ní a chytl její ruku.

"Ještě před chvílí jsem tě chtěl zabít!" Řekl medově a zabodl jí hrot dýky do prstu. "Ale mám pro tebe lepší trest." Otočil dýkou. Do očí ji vhrkly slzy bolesti. Už aby to skončilo, přála si. Její prosby nebyly vyslyšeny, tohle zdaleka nebyl konec spíš začátek. "Pokračoval bych mojí novou kletbou!" Zavřela oči. "Beru to jako ano! Crucio!" Opět ucítila tu příšernou bolest. Byla stupňována tím, jak si v křeči zabodávala dýku hlouběji do prstu. Vytrhl jí dýku z prstu. Zakřičela, Krvácela z četných ran a byla naprosto vyčerpaná. Vzal jí do náruče. Snažila se mu vytrhnout, ale dosáhla jen toho, že spadla na zem. Hrubě jí vytáhl na nohy a na ruce jí dal těžké okovy.

Sotva stála. "Pojď!" Přikázal, ale ani se nehnula. Trhl okovy a ona opět spadla na zem. "Crucio!" Tentokrát bylo o něco kratší. "Neposlušnost ti nebudu tolerovat!" Syknul a táhl jí opět na jiné místo. Pomalu se propadala do bezvědomí. "Vezmi si to!" Podával posilňující lektvar. Když se opět k ničemu neměla, nalil jí ho do krku. Vyšli ven, začínalo se stmívat. Dnes je úplněk, uvědomila si. Vykřikla, kousek od nich stál v kleci vlkodlak. Začala couvat, ale okovy jí zadrželi. Škubala sebou, co to šlo, ale nebylo jí to nic platné. Konec řetězu přivázal k pařezu na mýtině tak aby měla dobrý výhled na klec. " Naposledy se tě ptám, jak zní tvá odpověď!"
Cizí hlásek jí našeptával, aby řekla ano.

Už se chtěla vyjádřit, když uviděla Godrika. Jeho oči naplněné smutkem a Salazara s vítězným úšklebkem. "Nik-k-dy!" Zašeptala. "Jak chceš!" Zasyčel a přešel do velké průhledné kopule, kde se posadil na trůn. Během chvíle padla tma a začal vycházet měsíc. Ozvalo se táhlé zavytí. Věděla co, ji čeká. Dveře klece se otevřeli přesně ve chvíli, kdy byl měsíc jasně viditelný. Tento způsob trestu byl velmi zákeřný, jeden z nejhorších, co znala. Vlkodlak svojí oběť kousl a potom, podle toho jestli byl někým kontrolován, jí nechal jen nakaženou nebo jí vypil krev a ještě zaživa jí sežral. Bestie se k ní pomalu přibližovala. Než stihla jakkoliv zareagovat jediným skokem jí strhla k zemi a zakousla se jí do levého nadloktí. Rychle se propadala do bezvědomí. Poslední, co si uvědomila, než se pro padla do sladké temnoty, byl zvuk šípu a dopadu těla.

Rowena Havraspárská-část  třetí-Ta, která milovala slunce

Poslední část Rowenina příběhu, na jejímž konci vám prozradím prvotní název. bazilda

Pomalu otevřela oči. Byla v známém prostředí! Elfská nemocnice. První její myšlenka byla, že už je povšem. Kdyby jen tušila jak moc se mýlila...

Opět usnula a její otec dal rozkaz aby jí nikdo nerušil. Kdyby nedal tento hrozný rozkaz, možná by bylo všechno jinak, kdyby...Kdyby, to je samé kdyby. Kdyby Salazar nevyzval Godrika na souboj, kdyby Rowena neodmítla Salazarovu nabídku...Pravdou ovšem zůstává, že zůstala sama bez dozoru. A potom přišla noc. První od Rowenina probuzení. Probrala se a odhrnula závěsy. Sotva se její kůže dotklo měsíční světlo začala se měnit. Vykřikla. Jindy studánkově modré oči zčernali, stejně jako hnědé vlasy. Jeí kůže zbledla až připomínala mrtvolu. Nehty se protáhli a zašpičatěli a její špičáky narostli tak, že spíše připomínali tesáky vlků.

Její křik přivolal spousty elfů. Otočila se na ně a mlsně se olízla. Dřív než jim došlo hrozící nebezpečí stihla zabodnou své špičáky do krku prvního z nich. Lačně pila krev vytékající z rány. Po chvíli se stáhla a vrhla se na dalšího. Ke zděšení všech se Rowenina první obět proměnila v to co byla nyní Rowena. Zavládla panika. Upírů, jak se bude později nazívat jejich rasa,stále přibývalo.Nakonec se všichni vzpamatovali a začali se bránit. Upíři překvapeni odporem utekli do lesů a více o nich nebylo slyšet.

Další ráno se Rowena probrala na vřesu. Protáhla se a šla se osvěžit ke studánce. kryté množstvým stromů. Svého odrazu v vodě se strašně lekla. Kromě toho, že ze všeho nejvíc připomínala mrtvolu byla celá od krve stejně jako její společníci. /Kdo tohle všechno způsobil?/ Najednou se jí začali vracet vzpomínky na včerejší noc. Se slzami v očích se zhroutila do trávy. Najednou jí někdo položil ruku na rameno. Otočila se a dívala se do temných očí Alatama, její první oběti.

"Nic ti nevyčítám!" Řekl a přisedl si k ní. Otočila se na ostatní a ti kývnutím hlavy podpořili Alatamova slova. Zavládlo mezi nimi porozumění. S tím, čím jsou, nic neudělají a proto musí držet při sobě. Očistili se a začali stavět sídlo. Za pomoci elfské a také jejich nové upírské moci to měli postavené za chvilku.

Rowena se procházela po kraji palouku, když vysvitlo slunce. Milovala sluneční zář a tak se rozeběhla vstříc slunečním paprskům. Jaké bylo její překvapení, když se o jednen z nich spálila. Jenom trochu, protože stihla velice rychle uhnout, díky zostřeným smyslům. Kruh paprsků se začal uzavírat. Mnozí jí chtěli pomoct, ale zastavila je sluneční záře, která zaplnila celí palouk.. Kruh se uzavřel. Zděšeně sledovali jak se na místě, kde stála elfská princezna objevil bělostný náhrobek.

Všichni zmlkli. Vzdali hold své panovnici. A večer když zašlo slunce přišli k náhrobku na kterém se skvěl nápis. Uberne prtles inavlk rinze* Zde leží první prokletá. Alatam se podíval na hrob. "Upír!" Řekl při pohledu na pvní písmena slov na náhrobku. Všichni se na sebe podívali. Nová rasa si začala říkat upíři na počest První prokleté. Jak nazývali Rowenu, aby žádný nepovolaný nezjistil její tajemnství. Příběh Roweny Havraspárské, jedné ze zakladatelů Baradavic, elfské princezny,ale hlavně první upírky se vyprávěl po staletí mezi všemi upíry, kteří se stali Roweninými dědici.

THE END

původní název zněl První upírka a na náhrobku původně stálo: Zde leží ta, která milovala slunce:-)

Žádné komentáře
 
Děkuji za návštevu a brzy na schledanou.Bazilda